V únoru mě požádala o pomoc dáma na prahu šedesátky. Od smrti manžela měla pocit, že svět potemněl, že má na sobě deku a nedokáže se posunout dál. Neviděla světlo na konci tunelu.  Byla apatická, neměla potřebu starat se o sebe ani o domácnost.

Celý život narážela na lidi, kteří ji šikanovali. Neustále jí dával někdo za uši a ona se nedokázala bránit. Nevěřila si, měla obrovský strach ze selhání a od maminky zažitý vzorec „co tomu řeknou lidi“. Dlouhodobě pociťovala obavu, že něco nezvládne, že všechno dopadne špatně. Pokud se něco nezdařilo, výčitky směřovaly vždy k ní samotné.

Pokračovat na celý článek. 

Komentáře