Terezka je veselá, inteligentní, komunikativní holčička s velkou slovní zásobou a výraznou gestikulací. Ráda se krášlí, nosí věci, které se jí líbí, ostatní odmítá. Nesnáší roláky. Potřebuje se vyrovnat své starší sestřičce, rivalita a s ní spojená agresivita se zvyšují únavou. Cení zuby, praští, často používá větu: „Budu tě mlátit!“ Když je naštvaná, jde do afektu a někdy i zapomíná dýchat. V noci mívá noční můry, křičí ze spaní, má strach, že ji sežere dinosaurus. V jídle se vrtá a ujídá jen po menších dávkách.

Terezčina dynamika projevu mě neomylně vedla k lékům ze zvířecí říše, konkrétně k hadím typologiím. Vzhledem k opravdu silně vyjádřeným emocím, kdy by často i Lachesis bledla závistí, padla nakonec volba na Viperu (zmiji).  Bylo ale jasné, že patologie není příliš hluboká, že mám před sebou v podstatě téměř zdravou zmijku.  

Po třech měsících jsem dostala potěšující zprávu od maminky:

Po podání léku se upravilo pomočování. Když se počůrala, byl to znak toho, že je něco na ni moc, že situaci nezvládá, což postupně ustalo.

Postupně odezněla i obrovská soutěživost, která se srovnala na běžné soupeření se starším sourozencem.

Úplně zmizela suchá kůže na rukou i suchá místa po těle.

Už ve věku 2 let si dokázala osvojit techniku dýchání. Když dostala záchvat, hlasitě jsem s ní dýchala a ona se téhle techniky sama dožadovala. Když cítila, že je rozrušená, volala na nás: „Dýchej, dýchej!“ Když jsme s ní dýchali, dokázala se rychle uklidnit. Každopádně po několikerém podání léku to zvládla i na 2 až 3 nádechy.

Srovnala se i její potřeba bránit se útokem. Její častou větou bylo: „Budu tě mlátit!“ Tuhle větu jsme přestali slýchat. Je pravda, že v rámci sesterského rivalství se boje odehrávají, ale nepřekračuje to naši hranici. 

Reakce na lék mě velmi potěšila, a protože znám hadí dynamiku poměrně důvěrně, tak si dovedu i dost živě představit, jak se celé rodině ulevilo.

Komentáře